*** VÍTEJTE ***

10. července 2014 jsem od kolegy sběratele získal maďarský rozhlasový přijímač Orion R4400 z roku 1965. Je částečně funkční, skříňka je ovšem docela zbídačená. Pokud v dohledné době neseženu lepší kus, pokusím se jej zřejmě zrestaurovat. Zatím prošel celkovou očistou, technika působí ještě solidně.

Pravděpodobně jde o jeden z prvních vyrobených kusů. Podle nápisu na spodní stěně hrával v ČZGP, tedy Československých závodech gumárenských a plastikářských. Jeho původní "pracoviště" bychom tedy nejspíš našli v Chropyni.

Malé stolní rádio podobné Majorovi, ovšem i s DV, se vyrábělo ve dvou verzích - elegantní politurované nebo výraznější lakované (s brokátem přes celý přední panel, neobvykle tvarovanou klaviaturou a černou stupnicí). Můj exemplář spadá do prvně uvedené varianty, oproti ostatním mnou viděným kusům má však tlačítka neobvyklé karamelové barvy a na stupnici exportní logo Orion Imperial namísto běžné značky výrobního závodu Videoton. V maďarských podnicích, nějakým nepřehledným způsobem provázaných, byl odjakživa zmatek. O historii pravděpodobného výrobce sídlícího ve Székesfehérváru (odtud vyjížděly do světa i autobusy Ikarus) je známo jen málo, jeho původ ale spolehlivě sahá do r. 1938. Jen pro zajímavost, za socialismu produkoval výrobky značek Videoton, Vadastölengyár (nebo tak nějak, jistě vím jen, jak se to čte (-: ...), Tungsram, Orion nebo VTTV. Poněkud jistější je historie továrny Orion, jejíž předchůdce produkující zejména žárovky byl založen roku 1913, první výrobky pod známou značkou s hlavou indiána pak byly smontovány l.p. 1924. S výrobou rozhlasových přijímačů se začalo o rok později v speciálně předurčené divizi. Zhruba od počátku II. světového konfliktu se montovaly např. i v bratislavské pobočce Tungsramu. Díky své kvalitě si ty originální uherské i po II. světové válce dobyly renomé precizních produktů. V současnosti značku vlastní nějaká společnost ze Singapuru.

Ale zpět k popisu samotného rádia: velmi pěkný dekor má dýha, přední panel je zachovalý, ale vrchní strana rozhodně vyžaduje obnovu. Zajímavé je celkové pojetí vzhledu přístroje "b jednoduchosti je síla", nejvíce upoutá zkosení bočnic. (Ty jsou bohužel trochu rozklížené.) Stupnice zelené barvy (původně zřejmě hnědé) je docela přehledná a pěkně podsvícená. Díky ladění zvlášť pro AM a FM má dva ukazatele, ovšem ten pro VKV chybí. Pod popisy ovládání vlnových rozsahů jsou uvedeny vlnové délky - lze je ovšem vidět až po stisknutí příslušného tlačítka. Zvláštní je, že ve vypnutém ("rozpojeném") stavu je vypínač trvale zmáčknut, podobně jako např. u československého Spirituálu. Zpočátku zlobila klaviatura, nepouštěla anodové napětí. Už se ale trochu rozhýbala a běžně funguje bez problémů. Při požadování funkce "gramo" se však ještě potíže opakují. Pokud se podaří rádio rozehrát, potěší dobrým příjmem alespoň těch dvou českých AM stanic a pěkným zvukem. Na VKV jsem zachytil jediný program, ale slabě a zašuměně. Dále nelze nevzpomenout výborné EM84, byť jsem tedy u panonského výrobku očekával citlivější verzi - EM87. 

Chassis je, podobně jako u zmíněného a porovnávaného jugoslávského konkurenta, také prostorově úsporné. Například ECH81 je umístěna vodorovně a přepínač vlnových rozsahů zase zaujímá svislou polohu. Dobrým řešením je jeho zakrytí speciálním víkem - do kontaktů se tak vůbec nedostane prach. Zadní stěna je z tmavě hnědého kartonu a nápisy jsou vyvedeny zlatě. Uvádí mimo jiné označení použitých elektronek používané koncernem Tungsram (řady 6). V našich končinách nezvyklý je hnědý síťový kabel zn. Müflex. Při provozu hodně prosvítá okolí reproduktoru, ozvučnice totiž méně přiléhá ke skříni (asi to nějak zalepím). Plastové rámečky bude nutno také nově upevnit.

Maďarská rádia byla u nás docela exkluzivním zbožím, které zákazníky dovedlo upoutat už na první pohled, po stránce technické potěšilo progresivní konstrukcí a kvalitním zpracováním.

Elektronky: ECL86 (Polamp), ECH81 (Tesla), EBF89 (Tungsram), ECC85 (Tungsram), EM84 (RFT)